Citlivko, proč pláčeš?
Copak, ty chudá, vlastně chceš?
Na co myslíš, maličká?
Snad nechtělas krestlit si srdíčka?

Nic není na stálo, nic není jisté
a nezapomínej - v životě je vše přísné!
Co bude dál, citlivko?
Jdi radši na pivko...

Pomohlo ti to? Je ti líp?
V tvé duši jako když pes chcíp
Co bude dál, maličká? Musíš být žena!
No tak přestaň, citlivko - jsi bílá, jak stěna

Život tě dál bude štvát
musíš však na vlastních nohou stát
Poper se s tím, vstávej!
A vždy jen sama na sebe dbej!

Vášnivě do mě pronikáš,
avšak mým citům unikáš
Co s námi bude, co bude zítra?
Dočkáme se brzkého jitra?

Nemůžeme být bez sebe, a nemůžeme být spolu
je to jako volný pád, a pak tvrdý náraz dolů
Chtěla bych věřit, chtěla bych cítit
Bojím se, že co ti dám můžu také ztratit

A pak cítím tebe a tvou milou vášeň
dotek rtů a tu chtivou bázeň
Bordel, co v hlavě mám
možná, a v tom doufám, to znáš sám...

Bílá se s černou mísí
byli jsme šťastní... kdysi
bílá bez černé nemůže být
je čas zapomenout snít

Chybí mi to, co ty mi nedáš
nemůžeš, ty to pro mě prostě nemáš
a já bych ti nedala víc
mám ze sebe už málo, téměř nic

Tak jak oheň plápolá
tak to ve mě vrávorá
brzy oheň pohasné
však co bude je nejasné

Spadla růže do popela
stůj, neutíkej malá
žhavé tě objímá
buď navždy má

Zapomeň na minulé křivdy
co ještě nepřišlo, příjde jindy
Zapomeň hrdost, poddej se naivitě
co ještě nepřišlo, dám ti u mě v bytě

Bude se ti to líbit
tvá víra nám bude svítit
a až pohasne vztekhle
uvědomíš si, že už jsi v pekle

Bojím se tě, opravdu se tě bojím
tvůj usměv, tvé oči, když naproti tobě stojím
trháš mě na dvě poloviny,
posouváš mě do jiné roviny

Ničíš mě, nevíš
Hlodáš ve mě, netušíš
A přitom tě ve svém životě tolik chci
Tebe, tvůj úsměv, tvé zhýralé ego, tvé úsměvné historky, tvou moudrost, tvou citlivost....

Možná mám větší strach ze sebe a ze svých citů
nechci abys byl další kdo mi ublíží, už na to nemám sílu...

Tvou sms čtu již po několikáté,
zatím co srdce mozek stále mate
já vím, je to jen sval
tak proč se jím řídit, ale co bude dál?

Proč nic není jasné?
mohlo to být příjemné a krásné
ta nejistota ve mě hlodá a hnije
a z toho ten sval tak zkomíravě bije

Chybí mi něco, něco cos mi vzal
možná naději, že přes všechno mohu být šťastná dál
možná lásku, kterou bych mohla jinému dát
možná kus mě, i když není oč stát

Nevím, co cítit - necítím nic
Lásku? Sklamání? A co víc?
Nechápu - nevyznám se teď v sobě
víc mě ale mrzí, že ani v tobě...